Město Desná leží zaklíněné v Jizerských horách. V blízkosti Desné se nachází množství velmi zajímavých turistických cílů, ale i přírodních krás. Příroda v okolí Desné je krásná v každém ročním období a nachází se zde nepřeberné množství celoročního sportovního vyžití. Desná má mnoho zajímavého nejen v současnosti, ale i v minulosti. Historie města Desné je velmi pestrá. V roce 2001 oslavila Desná v Jizerských horách 310 let od svého založení. Lid této krajiny kupodivu přečkal nejedno válečné období přinášející s sebou zlo. Vystřídaly se doby rozmachu a úpadku, postihující obyvatelstvo i přírodu.Desná zaznamenala mnoho změn a zvratů. Po druhé světové válce se rozrostla zejména co do rozlohy. V jeden městský celek se spojily obce a osady různých názvů, rozmanitého významu a osobitých krás: Desná, Potočná, Pustiny, Dolní Polubný, Merklov, Černá Říčka, Nýčovy Domky, Souš a Novina. Původně malá obec o rozloze 214 ha, která na přelomu 19. a 20. století čítala 243 domů a 2123 obyvatel, představuje dnes oblast o rozloze 1500 ha se 710 obytnými domy, v nichž trvale žije cca 3500 obyvatel. V minulosti zažívala Desná velký rozmach průmyslu. Byla to výroba porcelánu, sklářství, hutnictví a textilní průmysl.
Osada Desná byla založena při říčce Bílé Desné v roce 1691 hrabětem Albrechtem Maxmiliánem Desfoursem a po něm byla pojmenována Desfoursdorf. Horalé ji však začali podle říčky nazývat Dessendorf (Desná). Horalé zde záhy začali využívat sílu zdejších potoků k domácké sklářské výrobě – broušení a mačkání. K významnému rozkvětu obce dochází v druhé polovině minulého století, které bylo " zlatou dobou" zdejšího sklářství – bývalé Riedlovy hutě, založené ve 40. letech 19.století, stojí dodnes za viaduktem v Dolním Polubném. Sklářské podnikání připomíná v Desné i architektonicky zajímavá Riedlova vila ( dnes muzeum a informační středisko), postavená pro Josefa Riedla v italském stylu roku 1895, a pseudogotická Riedlova hrobka na svahu nad sklárnou.V Desné byly na konci 19. století v provozu velmi známé lázně. Roku 1839 založil Dr. Josef Schindler (1814–1890) v Desné po vzoru Priessnitzových lázní v Jeseníku tzv. studenou léčbu. Na lázeňský dům přestavěl tchánovu bělírnu látek a poblíž zřídil Magdalenin park. Lázně, kde skutečně jediným léčícím prostředkem byla zdejší voda a tehdy oblíbené kneipování, žily čilým společenským ruchem. Doktor Schindler, který byl duší celého projektu, odešel později jako úspěšný lékař do Jeseníku a lázně zanikly. Dnes je připomíná pouze pamětní deska na jednom z objektů za bývalou Riedlovou vilou.
K dalším památkám města patří jednolodní pseudogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1903 a taktéž pseudogotický starokatolický kostel, postavený v letech 1889–1890. Zajímavostí je,že jinde nepříliš rozšířené starokatolické vyznání bylo pro podhůří Jizerských hor na konci 19. století poměrně běžné.
Desná se roku 1916 nechvalně proslavila díky protržení přehrady na Bílé Desné, jejíž vody zničily příříční část obce, doslova smetly sto domů. Celkem si katastrofa vyžádala na 62 obětí, které připomíná památník v Desné I, pamětní deska je připevněna na balvanu, který zpěněné vody přinesly na toto místo z hor.Katastrofa na Bílé Desné
Před stavbou přehrady
Dne 29. července 1897 postihly celou střední Evropu velké povodně, které způsobily v povodí Desné a Kamenice až po Železný Brod velké škody. Tato deštivá období se opakovala pravidelně každých 9 až 12 let. Proto byl roku 1904 pověřen tajný vládní rada prof. dr. Otto Inze z Cách vypracováním návrhu na přehradu. Ale dokončení svého plánu se nedožil, jelikož ještě tentýž rok zemřel. Tento úkol byl svěřen stavebnímu inženýru W. Plenkerovi z Prahy, který svůj návrh skutečně dokončil roku 1907. Ještě téhož roku bylo zažádáno o příspěvek, když předtím byl Plenkerův plán na jedenácti kompetentních místech schválen. Potíže při schvalování činili majitelé tří panství, dělící se o Jizerské hory, kteří odvodňovali vysoká rašeliniště, která způsobovala rychlý spád dešťové vody a tím i zkázonosné povodně. V roce 1907 došlo v červnu opět k velkým povodním, což jednání o stavbu přehrady opět poněkud urychlilo. Protesty zástupců tří panství byly zamítnuty a stavba přehrady byla schválena.Starost činila pouze odváděcí štola. Bylo rozhodnuto vést ji proti všem zvyklostem hrází, která měla být sypaná – jelikož do hloubky deseti metrů zde nebyla na místě budoucí přehrady nalezena skála. Štola měla dostat půlmetrový obal z jílu, aby se tak nalezlo vodotěsné spojení s hrází. Pod štolou měla být zapuštěna betonová žebra 3,5 m hluboká a udusaná jílem, aby se tak zamezilo vytvoření vodních sil pod stavbou.
Stavba přehrady
Stavba přehrady měla být pro obce Polubný, Desná, Potočná a Tanvald požehnáním. Byli sice někteří podnikatelé, kteří měli elektrickou energii vlastní a nebyli příliš příznivě nakloněni stavbě přehrady. Když ministerstvo veřejných prací přidělilo státní subvenci ve výši 1.062.400 korun, mohlo být započato se stavbou. Přehrada byla zadána firmě Schön a syn v Praze a v polovině měsíce září 1912 se začalo na stavbě pracovat. Na místo musela být dopravena lokomotiva, před níž byly kladeny padesátimetrové koleje. Doprava této lokomotivy z nádraží k přehradě trvala osm dní, což vyneslo Desné přízvisko „nejdelší obce na světě“.Stavba pokračovala poměrně bez závad a skýtala výdělek četným zaměstnancům porcelánek, textilek a skláren ; mezi dělníky byli i herci a cizinci. Materiál na hráz byl získáván z okolních břehů, odkud byl navážen a vždy po půlmetrových vrstvách přejet několikrát válcem těžkým 3000 kg. Ve stavbě přehrady se pokračovalo i po vypuknutí první světové války. Dne 30. června 1915 byla přehrada dokončena a její šířka byla 54 m, výška 14,6 m a šířka hráze nahoře činila 4 m, byla postavena v nadmořské výšce 820 m a měla zadržovat 400.000 m 3 vody. Vedle ní byla též zřízena odpadní štola vedoucí více než kilometr do údolí nynější přehrady Souš.V červnu toho roku bylo zavřeno šoupátko vypouštěcí štoly a zadržena první voda.
Dne 18. listopadu 1915 se dostavila kolaudační komise a stavbu schválila. Nikdo však netušil, co přinese jedno odpoledne za pouhých deset měsíců…
Tragické odpoledne
18. září 1916 byl den, jako každý jiný. Lidé v brusírnách pracovali, z lesa se ozývaly rány sekerou, v tanvaldské textilce rachotily člunky stavů a na obou březích Bílé Desné místní obyvatelé sušili otavu.Toho dne šli dva lesní zaměstnanci v blízkosti hráze. Tu si najednou všimli, že ve výši krycí desky teče proud vody, který stříká asi metr třicetistupňovým úhlem z hráze přehrady. To bylo několik minut po půl čtvrté. Okamžitě na to upozornili hlídače, který prý byl také před chvílí na tomto místě a nic nepozoroval. Hlídač se pokusil díru zacpat, ale marně, voda stříkala dál. Utíkal tedy do kůlny, kde byl telefon, aby volal Ing. Gebauerovi z Riedlových skláren do Dolního Polubného, který měl nad přehradou dozor. Ing. Gebauer přikázal hlídači otevřít výpustě a varovat obyvatele Desné a sám se hned vypravil směrem k přehradě. Hlídač se pokusil otevřít výpustní štolu naplno, ale nemohl, přivalené kameny – a snad už i tak velký proud a tlak – mu zřejmě zabránily, aby ji celou otevřel. Vtom zpozoroval, jak se před ním propadlo dláždění vedoucí po koruně hráze. Otvor se zvětšoval do tvaru trychtýře a pramen, zprvu silný jako prut, zesílil na velikost ruky.Za jeden a čtvrt hodiny po prvním zpozorování se hráz těsně u věže prolomila. 290 000 m 3 vody se během půl hodiny vyhrnulo ven a vzalo s sebou levé křídlo hliněné hráze. V tu dobu však již bylo slyšet ve vsi poplach s hlášením: „Majitelé vodních děl upozorňujeme, aby se nelekali, přijde-li nyní více vody.“
Krátce na to byla zpráva vystřídána hlášením: „Alarmujte hasiče, přehrada se protrhla!“
Několik metrů pod přehradou měl pilu hrabě Desfours Walderode. Kolem ní bylo tehdy uloženo kolem 4000 až 5000 3 dřeva. Naštěstí byla pila právě v opravě, i rodina byla pryč. Zůstaly zde jen děti, jež byly v lese na houbách, doma byla jen dvanáctiletá Marie Pelzeltová, která se stala první obětí tragédie. Pila byla smetena i s myslivnou a dobytkem a za několik minut se ve vymletém kamení ani nerozpoznalo, kde myslivna stála. Dřevo, které voda vzala, znásobilo pak nebezpečí. Stromy, klády, prkna, pro něž nebylo mnohdy vodu ani vidět, se hrnuly dolů s velkou prudkostí a braly s sebou vše, co se jim postavilo v cestu.Druhý po pile byl v cestě tříposchoďový dům patřící firmě Eduard Dressler. Byl sražen jako domek z karet, a lidé, kteří v něm bydleli, většinou zahynuli. O něco níže byla brusírna a obytný dům firmy Johann Umann. Zde bydlel dělník Šimek, ten se zachránil, ale manželka se čtyřletým chlapcem a třemi dětmi nikoliv. Obdobné neštěstí stihlo i domy patřící firmě Josef Schnettl a Josef Riedel. Dravá voda se nezastavila ani před brusírnou firmy Emanuel Simm a nedaleko stojící továrnou na knoflíky. Asi o padesát metrů dále byla zemědělská usedlost A. Simma. Majitel hospodářství pracoval právě v kůlně, v poslední chvíli se zachránil útěkem na stráň, rodinu mu však před očima smetla voda. Hora dřeva a vody se nezastavila ani před starou školou, ani před domem tehdejšího starosty Barthela, poškozena byla i restaurace a obytný dům firmy Schanbel. Voda strhla roh domu a žena uvnitř se zachránila pouze tím, že běžela do zbylé stojící části stavení. Děti hrající si na silnici se však nepodařilo zachránit, byly taktéž strženy vodou. Dole se však měla voda již možnost roztéci se více do šířky, přesto i zde vnikla do bytů, a to mnohdy až dva metry vysoko. U viaduktu dráhy vedoucí z Tanvaldu na Desnou se nahromadilo množství dřeva, právě tak jako v Tanvaldu. I zde byly v továrně způsobeny značné škody, které však nebylo možno srovnávat se škodami vzniklými v brusírnách a na pile. Velkou vodu zaznamenala pak i Kamenice u Držkova a Bozkova, kde byly mnohdy nalezeny lidské oběti. Prý i v Mladé Boleslavi stoupla voda o 20 cm.Největší škody však byly v samotné obci Desné, kde bylo zcela zničeno 40 objektů, mezi nimi byla i pila s myslivnou, několik brusíren, obytných domů s hasičskou zbrojnicí. Dále bylo velmi poškozeno sedm domů, částečně poškozeno pak 55 domů.
Ještě smutnější byla bilance, když spočítali oběti. Bylo napočítáno 57 mrtvých, z nichž 42 bylo nemožné identifikovat. Dále 370 osob bylo rázem bez přístřeší a 1020 lidí přišlo o práci. Kromě toho zahynulo mnoho domácí zvěře a ve skladech bylo zničeno hodně hotového zboží, dokladů, účetních knih apod.
Stavba ozubnicové železnice
30. června 1902 přijel z Tanvaldu do Desné první vlak. Vyjel z nádraží v Tanvaldě o nadmořské výšce 466,4 metrů na trať dlouhou 7,4 km a směřoval do konečné stanice, kde nadmořská výška dosahuje 699,6 metrů. Vzhledem k tomu, že na této trase musel překonat výškový rozdíl 233 metry, na jeden kilometr až 58 metrůstoupání, byla trať řešena jako ozubnicová dráha, běžně nazývaná „zubačka“. Na úsecích nejprudšího stoupání byl uplatněn v Čechách poprvé systém navržený Švýcarem Romanem Abtem a dříve již vyzkoušený a osvědčený v rakouských Alpách, při čemž ozubená kola na spodní části lokomotivy zapadají do ozubených tyčí upevněných mezi kolejnicemi. Vlak sunutý parní lokomotivou měl před sebou trasu technicky značně náročnou, ale zároveň krásnou výhledy na kolem ubíhající krajinu a pro pasažéry i romantickou až dobrodružnou, zejména při projíždění tmou a hukotem tunelů. Poslední, a to nejdelší tunel náleží aspoň svou první částí k našemu městu, začíná ihned za zastávkou v Merklově, dnes zvanou „zastávka Kořenov“.
Tato dráha byla v roce 1902 propojena s tratí na Szklarsou Porebu a Jelení Goru. Obě dráhy byly stavěny současně a tak byla nová dráha do tehdejšího Slezska oboustranně důležitou pro transport dřeva, uhlí a průmyslových výrobků, ale i vyghledávaným prostředkem pro přepravu letních i zimních návštěvníků Jizerských hor a Krkonoš. Od 1. července 1902 začala pravidelná doprava osob i nákladů a začal se odvíjet čas provozu na trati, která má dodnes v Čechách největší sklony a také stále jediná, která má ozubnici.Dráha a celé její zařízení je zajímavým technickým dílem, v němž zvláště lokomotivy jsou stále středem zájmu. Liberecko-jablonecko-tanvaldská dráha vybudovala výtopnu v dnešním Kořenově, společnou budovu pro svoje lokomotivy i pro stroje německé, které tam dojížděly ze sousedního Slezska, a také dílnu, ve které se opravovaly lokomotivy i vozy. Dnem zahájení byla dráha zestátněna.
Nejstarší lokomotivu, která byla ve stavu dráhy, byla dvouspřežní lokomotiva 83.21, pocházející z lokomotivky Krauss v Linci. Původně, od roku 1883, jezdila u Společnosti rakouských místních drah, ale pak přešla do Čech. Na nádraží v dnešním Kořenově posunovala, a to až do roku 1925, kdy byla vyřazena. ČSD počítaly s tím, že jí přeznačí na 200.001.
Původně se stanice jmenovala Grünthal, pak za ČSD Polubný, v letech provozu u DR to byl německý název Polubného-Polaun, po válce Polubný-Kořenov, až konečně dnešní Kořenov.Pro svůj první úsek trati měla Liberecko-jablonecko-tanvaldské dráhy dvě tříspřežní lokomotivy, také z Kraussovy lokomotivky v Linci, jež měly jména „Reichenberg“ a „Gablonz“(v překl. Liberec a Jablonec pozn. webmastera). Byly z roku 1888. Když později nepostačovaly svým výkonem, přešly na posun. První z nich byla vyřazena v roce 1928 a druhá nahradila od roku 1925 83.21. To byla již označena jako 300.202 a v Kořenově posunovala až do roku 1937.
Pro traťový provoz měla dráha tři lokomotivy s uspořádáním dvojkolí D1. Vyrobila je lokomotivka ve Floridsdorfu v roce 1901 s předstihem proto, aby se mohly používat již u pracovních vlaků při dokončování prací dráhy. Měly označení G 21 „Dessendorf“, G 23 „Knatz Ginzkey“ a G 23 „Polaun“. Pro použití adhezních dvojkolí měly lokomotivy dvojitý parní stroj a pro pohon dvou ozubených dvojkolí měli další dvojčitý pohon. Během doby se obě lokomotivy upravovaly. Pro ulehčení presonálu při jízdě v tunelech, jejichž délka činí asi pětinu délky trati, s na nich upravilo větrací zařízení s nasáváním vzduchu z počátku prostoru levých šoupátek, později z levé strany nad kolem běhounu.
